December 2011

Druhé skutečné rande.

30. december 2011 at 3:15 | M. |  "Včera, dnes a zítra"
Jako vždycky. Když už to je domluvený, jsem na pochybách, ale ne. Ještě běžím za vlakem, který se mi chystá ujet. Nasednu, zaplatím a čekám. Čekám, čekám, čekám. Nesnáším čekání.
- - -
- - -
"PAK ti příjdu naproti".. začnu si v smskách stěžovat kamarádovi a po ulici d o o p r a v d y jde parta maníků, co na mě sborově volají "notáák, usměj se trochu".. Když zvednu hlavu, vidím ho, dělám že nic, čumím zas do mobilu..
"Jsi naštvaná?"
"Trochu.."
Jak svině. Byla jsem nasraná jak hovado. Milosrdná lež, HAHA!
Sedneme si třeba sem^.. Zaplujeme do jedný z nejbližších kaváren. Koukám kolem sebe, všude, co je žena a muž, sedí vedle sebe. Já si u stolu s 5ti židlema sednu naproti jemu. Objedná kafe. Po cestě se mě ptal, takže kafe. Dal mi dárek a já řekla jen "Tak dík".

Chvíli se na mě dívá, na chvíli se podívá jinam. Snaží se nahodit téma. Snaží se.
..Od dvanácti čtu dívčí časopisy a stránky s radama 'co si vzít na rande', 'o čem mluvit na rande', 'nedívá se po ostatních, ale ani po mně, je to gay?' a když to potřebuju vědět, tak co?..
Ale vždycky když se usmál, ledová královna nabrala dalších 5°C a pomalu tála.. On pokukoval po kavárně a já sledovala jak rukou drží lžičku a opatně s ní míchá kafe a nechtěně cinká, jak nervózně ťuká prsty na stole a očima prohledává každý růžek kavárny, kam by předemnou zřejmě mohl utýct. Když jeho oči koukly na mě, jeho obličej nabral roztomilý smích a já jen "Co?".. Začala jsem se smát taky, moje ruce zalezly do rukávu a já se za nimi schovávala. Prostě P S Y C H O..
"Zaplatíme" a šli jsme. "Kam půjdem?". Šli jsme cestou na nádraží = domů.
Řekl "Nebaví mě čekání". "Ty tu nechceš být?" Začal to zakecávat a já dělala malý krůčky k němu, chtěla jsem mu dát pusu, ne.. to bych kecala. Chtěla jsem zahájit mega líbačku, ale on jakoby předemnou utíkal. Mé sebevědomí začalo klesat a já ztrácela odvahu čím dál víc. Jdem se podívat na vlak. Jojo. Poprosila jsem ho, aby mi ukázal moje nástupiště, protože se v tom nevyznám. Stáli jsme cca 25kroků od vlaku. Jemu jel o 6minut dřív. Zbývalo asi 15minut do MÉHO odjezdu. Dalm mi dárek, který jsem si dala na cestu městem k němu do tašky a řekla jsem "Ještě jednou děkuju." Řekl "no já budu muset jít". Sebrala jsem svou odvahu, která již byla v mínusu a udělala pár kroků k němu, lehce jsem si stoupla na špičky a pak jsem cukla. řekla jsem "Sem blbá", začala jsem se tupě smát a otočila jsem se o 90stupňů. On tak jakoby naklonil hlavu, přitáhl si mě a pak --
- - -
- - -
Nevím. Prostě sme se líbali. Po chvilce sem mu dala hlavu na rameno, vytáhla jsem mobil z kapsy a řekla jsem "Aby ti to neujelo" a on se tak nějak.. v dnešní době tomu říkáme p o t l e m i l ..řekl "je to možný", bylo mu to totiž očividně jedno. A líbali jsme se další věčnost, normálně mi ty minuty ubíhají jako sekundy, ale tentokrát to byly hodiny a já si to tak přála. Až pak řekl "Já už fakt musím" a zas. Když jsme si dali poslední pusu. Jo fakt pusu, řekl 'pa', udělal několik kroků z5, usmála jsem se, řekla jsem mu "ahoj" a šla k vlaku.. Po pár krocích jsem se ohlídla, ale on byl už dávno pryč. Chápu, spěchal na vlak.
- - -
- - -